Zajímá mě, co dětem chybí, říká principálka hudebního divadla

Úvodní stránka » Psali o nás » Zajímá mě, co dětem chybí, říká principálka hudebního divadla 05.06.2003 → DNES (Jan Hrudka)

Hradec Králové – Jako by jí nestačily tři vlastní. Nemine snad dne, aby Michaela Novozámská neměla před sebou desítky, ba stovky dětí. Zakladatelka a hlavní protagonistka hradeckého Hudebního divadla dětem téměř pátým rokem baví nejmenší diváky hudebně-dramatickými pořady a širší veřejnosti představí část své tvorby zítra od 17 hodin v královéhradeckém muzeu. U Michaely Novozámské se s klasickým pohádkovým představením nesetkáme. Od prvních inscenací šlo především o hudbu, hru a zábavnou formu výuky – třeba v oblasti, na kterou školní osnovy či běžný chod školy nestačí. „Reaguju na to, co vidím jako rodič u svých dětí. Co je momentálně zajímá či co jim třeba chybí, a jako autor přemýšlím o tom, co jim hrou dát, co by jim bylo k užitku,“ říká Novozámská. Do dneška má na kontě čtyři autorská alba písniček a několik samostatných pořadů a ať je na scéně sama, nebo se svými spolupracovníky Tomášem Krečmerem nebo Ivanem Růžičkou, vždy se v jejích hrách zpívá a tančí. „Scénář musí být sestaven tak, aby děti udržel v neustálé pozornosti. Lyrická pasáž musí přijít ve chvíli, kdy ji děti dokáží vstřebat, „akce“ zase v okamžiku, kdy potřebují pozvednout pozornost,“ vysvětluje autorka.

Pro původním povoláním kantorku šlo umění, učitelství a výchova odjakživa ruku v ruce. „Odmalička jsem se starala o děti, dělala jsem muziku, zpívala, hrála na kytaru, chodila do tanečních a výtvarných kroužků. Později jsem si pak nemohla vybrat, zda budu dělat naplno hudbu, nebo tanec,“ vzpomíná pětatřicetiletá Michaela.
Právě toto „devatero řemesel“ využila už při psaní svého prvního scénáře a vlastně je využívá dodnes. „Při psaní musím sledovat nejen dějovou linku, ale také přesně určit okamžik, kam má přijít písnička. Ta přitom nesmí být samoúčelná, ale musí posunovat děj a děti do něj zapojit,“ vysvětluje Novozámská.
Udržet čtyřicet pět nebo šedesát minut pozornost dětí nebývá jednoduché. Dětský divák je nekompromisní a jakmile se mu něco nelíbí nebo se začne nudit, okamžitě to dá najevo. „Díky Bohu se nám to ještě nestalo. Zatím ještě vím, jak na ně!“ usmívá se Novozámská a s vážnějším výrazem dodává: „Asi mám v sobě nějakou skrytou autoritu, kterou děti vycítí.“
Novozámská také čas od času zabrousí do světa písničkářství a šansonu. V této oblasti spolupracuje zejména s klavíristou a hudebníkem Svjatoslavem Ščiholem, který jejím skladbám dodává aranžmá a doprovází ji na klavír. Na její první autorské kazetě písniček pro děti Určitě poletí ji doprovázelo přípravné oddělení královéhradeckého sboru Boni pueri, s pardubickým chlapeckým sborem Bonifantes nyní připravuje dětský písničkový pořad Naše písnička aneb postavím si domeček.
Při něm už nebude na pódiu sama nebo s některým ze svých spoluhráčů. „Bude nás tam dvaačtyřicet!“ těší se Novozámská. Dodává však, že na počtu účinkujících nezáleží. „Ať sama, nebo dva, ať nás je čtyřicet, když máme před sebou tři sta malých diváků, u nichž musíme udržet pozornost a něco jim předat, hraje tu úlohu osobnost. Člověk buď má dar postavit se před děti a hodinu je bavit, nebo nemá, ale nám byl tento dar pro tuto chvíli svěřen,“ míní Novozámská.